Das Webereimuseum als Dauerausstellung
Waidhofen an der Thaya und die Weberei
Bereits im 15. Jahrhundert werden im Stadtbuch von Waidhofen Weber erwähnt. Die gewerblichen Weber unterlagen den strengen Regeln der Zunftordnung. Daneben - und oft in Konkurrenz dazu - hielt sich die Weberei in den Bauernhäusern bis ins 20. Jahrhundert.
Auf dem Handwebstuhl erzeugte der Weber einfache. glatte Gewebe aus Leinen, Wolle oder Baumwolle.
Der Weber schoss den Webschützen durch das Webfach. Mit zwei Fußhebeln hob und senkte er die Schäfte im Wechsel.
In 10 Stunden konnte der Weber bis zu 8 Meter Stoff etwa 80 Zentimeter breit weben.
Der Raum Waidhofen - Groß-Siegharts war spezialisiert auf die Bandproduktion und hieß daher „Bandlkramerland“.
Zunächst waren die Banderzeuger auf Händler und Verleger angewiesen. Ihren Aufschwung verdankt die Bandweberei der Liberalisierung des Hausierwesens am Ende des 18. Jahrhunderts.
Die Waldviertler Banderzeuger gehörten zu den ersten mit diesem Vorrecht.
Der Rundgang durch die Maschinenhalle umfasst drei Stationen
- Die Handweberei mit Webvorbereitung und weben am einfachen Handwebstuhl.
- Die mechanische Weberei mit mechanischen Webstühlen bis zur Entwicklung der Jacquardtechnik und damit dem Entstehen von Lochkartenmaschinen.
- Die ausführlich dargestellte Bandweberei, da Waidhofen ein Zentrum der Bandweberei war. Das Museum deckt die ganze Bandbreite der Entwicklung der Bandmaschinenerzeugung ab.
Eine Besonderheit des Museums sind die zahlreichen Jacquardmaschinen.
Die Jacquardmaschine hatte die neue Eigenschaft, daß die Kettfäden mustergemäß gehoben wurden.
Als Datenträger dienten damals bereits Lochkarten.
Unser Weberei- und Webstuhl-Experte Dipl. Ing. Heinrich Hetzer kümmert sich um die Instandhaltung und Instandsetzung dieser textiltechnischen Juwele, einige davon sind nach wie vor voll betreibbar und können bei einer Führung in Aktion gesehen (und gehört) werden!
Tkalcovské muzeum jako stálá výstava
Waidhofen an der Thaya a tkalcovství
V městské knize Waidhofenu pochází první zmínka o tkalcích již z 15. století. Řemeslná výroba podléhala přísným pravidlům cechovního řádu. Kromě toho, a často jako konkurence, se až do 20. století tkalo v domácí výrobě. Na ručních tkalcovských stavech vznikaly hladké tkaniny ze lnu, vlny a bavlny.
Při tkaní se člunek prohazoval prošlupem, a tkalec nohama ovládal podnožky, čímž střídavě zvedal a spouštěl hřídele.
Za deset hodin zvládl vyrobit až 8 metrů tkaniny o šířce zhruba 80 centimetrů.
V okolí Waidhofenu a Groß-Siegharts se tkaly především stužky, a tak se regionu přezdívalo „stužkové kramářství“.
Výrobci pásků a stuh byli zpočátku závislí na obchodnících a zadavatelích. Rozmach řemesla přinesla liberalizace podomního obchodu koncem 18. století.
Stužkaři z Waldviertelu získali toto oprávnění jako jedni z prvních.
Při prohlídce strojní haly se můžete zastavit na třech stanicích:
Ruční tkaní s přípravou, tkaní na jednoduchém ručním tkalcovském stavu.
- Mechanické tkaní na mechanických stavech až do vynálezu žakárové techniky, při které se poprvé v dějinách nasazovaly stroje s děrnými štítky.
- Podrobné představení nejrozšířenější formy tkaní v tomto regionu – tkaní pásků. Expozice mapuje vývoj strojů na tkaní pásků.
V muzeu se nachází celá sbírka žakárových strojů.
Novinkou tohoto typu stroje bylo, že osnovní nitě se zdvihaly podle předem určené předlohy. Jako nosiče dat už tehdy sloužily děrné štítky.
O údržbu a opravy těchto textilních pokladů se stará Dipl. Ing. Heinrich Hetzer, odborník na tkaní a tkalcovské stavy. Některé stroje jsou dodnes funkční a v rámci prohlídky si je můžete prohlédnout a především poslechnout při provozu!